Meditace o Quijotovi jsou torzem rozsáhlejšího edičního projektu, ve kterém Ortega zamýšlel podrobit zevrubnějšímu zkoumání příznačné projevy španělského života a kultury a pomocí jejich kritické interpretace vytěžit hodnoty, na nichž by bylo možné založit reálnou
budoucnost tohoto národa žijícího v zajetí falešných představ o sobě samém. S tím souvisí rozdílné zaměření trojice esejů, z nichž první dva přesahují rámec tématu naznačeného titulem knihy. Úvodní část je především výzvou k vstřícnému vztahu vůči prostředí,
z něhož vyrůstá konkrétní lidský osud, vůči „okolnostem“, jež spoluurčují intimní „hledisko“ každého z nás. „Meditace předběžná“ vychází z metafory lesa, díky níž se odhaluje rozdíl mezi povrchem a hloubkou, mezi impresí a pojmem, mezi zjevnými a skrytými
aspekty věcí. „Meditace první“ neboli „Stručné pojednání o románu“ vychází z pojetí literárních žánrů jako esenciálních forem, utvářejících estetická témata, z nichž každé představuje jiný postoj vůči lidské skutečnosti. Románový žánr je v Ortegově
pojetí nerozlučně spjat s objevem ambivalentního, ironicky lomeného postoje. Tento postoj vytváří tragikomického hrdinu, jehož prototypem je právě Cervantesův don Quijote.
