Výbor zahrnuje práce z posledních let autorova života a Kohut v nich shrnuje svou práci. Stať „Dvě analýzy pana Z.“ lze považovat za vlajkovou loď jeho přístupu a dodnes se diskutuje o tom, nakolik je pan Z. samotným autorem a jeho práce sebeanalýzou. Kohut zde na
příkladu dvou dlouhodobých analýzy u jednoho muže ilustruje vlastní profesionální vývoj od tradiční psychoanalýzy k psychologii self.
Publikace zároveň poskytuje přehled o základních pojmech Kohutova přístupu. Podle autora je pro jedincův vývoj zásadní kvalita
vztahové zkušenosti dítěte s pečovateli a později pacienta s terapeutem. Mezi důležité prvky této zkušenosti patří empatie a zástupná introspekce. Místo relativně nezaujatého a racionálního analytika tradiční psychoanalýzy, který často interpretuje a vede pacienta k
realitě, tak Kohut klade důraz na empatický, angažovaný a zrcadlící přístup, jehož cílem je, aby pacient sám sebe zakoušel jako existující, terapeutem vnímanou bytost.
Poslední vybraná přednáška je pak bilancí, odkazem i poselstvím autora, který zemřel několik
měsíců po jejím proslovení.
Knihu doplňuje výbor z Kohutovy korespondence. V dopisech autor řadu svých myšlenek dovysvětluje z osobnějšího postoje, než je zvykem v jeho odborných pracích, a představuje své myšlenky jako proces organického vývoje směrem k
intersubjektivnímu pojetí terapie.
