Byly to celkem tři celodenní výpravy. Naším řidičem byl Michael Pastorek, obětavý a milý člověk. Skoro po celou dobu jsem měl zapnutý diktafon. Obsah našich konverzací víceméně odpovídá skutečnosti. Knížecí repliky nejsou s výjimkou první části, kterou jsem mu četl a
on přitakával, autorizované, ale jsou z devadesáti pěti procent autentické. Moje též. Vzhledem k okolnostem neexistují z našich cest téměř žádné fotografie. Nepovažoval jsem to v tu chvíli za důležité a rovněž jsem respektoval knížecí kondici. Doufal jsem vždy, že se
nevidíme naposledy a že budou ještě nějaké příležitosti. Osud rozhodl jinak.
Věřím, že čas na našich cestách nepovažovala Jeho Jasnost za ztracený, ba domnívám se, že se na ně těšila.
"Tak kdy bychom mohli vyrazit?" řekl kníže. - Třeba hned, řekl jsem, což
jsem trochu přeháněl. "Tak příští týden?" - Skvělé! Tak příští týden. "Ale budete jezdit s chromajzlem." - To bude takový bonus našich výprav, řekl jsem. "Tak jo," řekl on.
Odjížděl jsem s představou, že je to práce na rok, možná na dva roky a že z toho cosi jako
alternativní životopis na cestách snad být může. Okolnosti a osud však tomu chtěly jinak: je z toho torzo. Ale věřím, že jistou zajímavost mají naše výpravy i tak. Doufám, že pro každého, kdo měl Karla Schwarzenberga rád. Nebo ho aspoň zajímá, co to bylo za člověka a proč
ho tolik lidí rádo mělo. A pořád mít bude.
Jiří Peňás
