Monografie se zabývá židovskou starověkou koncepcí světa, kosmu a místem člověka ve světě jednak s ohledem na biblické zdroje, jednak na prameny deuterokanonické a pseudoepigrafní. Vychází ze znění Hebrejské bible, dále z literárního odkazu deuterokanonické tradice,
mystické tradice pozdní antiky, zejména z Knih Henochových a z racionalismu Babylónského talmudu.
Publikace představuje židovskou kosmologii v její proměnlivosti a v jejím dialogu s okolními starověkými kulturami, zaměřuje se na unikátní metodu odborné diskuse a argumentaci
starověkých učenců. Pisatelé Hebrejské bible vedli polemiku s babylónskou astronomií, ale zároveň přirozeně těžili z jejího přínosu. V publikacích věnujících se biblické kosmologii obecně převládá názor, že tento babylónský model Židé respektovali po celou dobu
formování kánonu, ne-li až do středověku. Ve skutečnosti byl tento archaický model židovskými intelektuály postupně korigován hlavně pod vlivem helénistické, alexandrijské vědy, která již uvažovala o realističtějším názoru na velikost, a tvar Země a na povahu nebeských
těles. V době kanonizace Proroků a zvláště pak Spisů již židovští učenci znali tyto řecké koncepty a diskutovali o nich. Obrazoborecké zaujetí židovských učenců a odmítání božské povahy nebeských těles korespondovalo s materialistickými teoriemi řeckých matematiků a
fyziků, elitní učenci z obou kultur odmítali mytologické výklady vzniku a povahy vesmíru.
