Fiktivní životopis krvavé prokurátorky, která zůstala navždy věrná komunismu, pokládá čtenáři otázku, jestli na Satanovi v sukních najde cokoli dobrého. Nazývali ji vražedkyní Milady Horákové, fanatičkou s komunismem v srdci, rudou žalobkyní nebo bezcitnou mrchou. Jak
viděla svět a vychovávala děti? Co cítila, když posílala nepřátele režimu ve vykonstruovaných procesech do nejhorších věznic a pracovních lágrů? Jak jí bylo na popravě Milady Horákové? Skutečně věřila tomu, že pomáhá chránit socialistický svět před atomovou válkou,
americkým broukem a rozvraceči míru? „Satanku“ sledujeme od dětství prožitého za první republiky, kdy ji ovlivnila hospodářská krize a mnichovská zrada, za Protektorátu, ale hlavně od poválečných let, kdy se zneuznané ochotnické herečce navždy usídlilo v srdci fanatické
uctívání stalinismu a nenávist k nepřátelům dělnické třídy. Od procesu H přes honbu za agenty chodci a rozvraceči JZD se Satančiny osudy ubírají směrem k době tání, rozvolněným šedesátým letům, normalizaci a konečně i k době, kdy se tou pronásledovanou a souzenou
stává sama. Bylo správné, že ji odsoudili až v šestaosmdesáti letech a z vězení se vrátila krátce před devadesátkou? Ponořte se do mysli zaryté komunistky, sledujte i příběh jejích dvou dcer – tu první odložila kvůli kariéře hned po porodu, druhou vychovávala v duchu
přísné pionýrské morálky. Měl krvavou prokurátorku vůbec někdo rád? A zůstala přesvědčenou stalinistkou až do smrti? Nad knihou Satan v sukních se je potřeba zamyslet ze dvou různých úhlů. Z pohledu Satance podobných fanatiček i očima jejích obětí.
