Kniha představuje originální filosofickou reflexi přírody, reality a poznání, která se vyhýbá metafyzickým esencím, reduktivnímu scientismu i subjektivistickému relativismu, a otevírá prostor pro novou orientaci v našem vztahu k světu. Není ekologickým manifestem ani
romantickou naturfilosofií, ale pokusem uchovat smysl pro naši přirozenost a pro dění v přírodě. Autor se vrací k archaickému významu pojmu fysis a sleduje jeho proměny od Homéra a Hérakleita až po Hippokrata, přičemž se vědomě distancuje od aristotelské redukce přírody na
„podstatu“. Na tomto základě buduje vlastní pojmosloví, které má umožnit náhradu tradiční ontologie a vyhnout se jejímu zplošťujícímu pojetí jsoucna. Analyzuje způsoby, jak se jednotlivé „přirozenosti“ projevují v našem vnímání, poznání i praktickém užívání, a
ukazuje, že vzájemné vztahy a interakce mezi věcmi v přírodě jsou základem skutečnosti. Autor tak odmítá tradiční filosofickou redukci všeho na „jsoucno“, kterou považuje za ještě radikálnější než poznávací redukce moderní přírodovědy.
V ústřední
kapitole – Co je skutečné? – staví proti Protagorovu výroku, že „měřítkem všeho je člověk“, přesvědčení, že skutečnost je dána spletí vztahů v přírodě a že člověk tvoří jen její nepatrnou část. Realita se zde vykládá jako dynamická souhra vztahů, sil a
tvarů, jež tvoří základ našeho poznávání i jednání.
V závěru kniha otevírá otázky role vědy, umění i dalších diskurzů při zobrazování přírody, zkoumá postavení člověka v ní i povahu iluzí a deziluzí, které provázejí lidské sebepochopení.
