Jak se výstavy výtvarného umění promítají do jeho psaných dějin? A jak by vypadaly dějiny českého umění druhé poloviny 20. století, pokud bychom se na ně dívali právě z tohoto pohledu?
Zatímco tradičně bývají dějiny umění koncipovány jako dějiny stylů a
zaměřují se na jednotlivé osobnosti a díla, v publikaci Výstava jako médium jsou pojímány z pohledu tzv. exhibition histories, které se na Západě na přelomu milénia staly novou uměnovědnou disciplínou. České umění druhé poloviny 20. století je tak představováno na pozadí
přelomových výstav, které v letech 1957-1999 spoluformovaly jeho vývoj.
Publikace na více než 1000 stranách rekonstruuje 60 pečlivě vybraných výstav, a to jak skrze texty, tak obrazovou dokumentaci. Výstava je v knize chápána jako autonomní formát kulturní produkce, ale
zároveň i jako nástroj k prosazení určitých podob umění, jeho funkcí a veřejné legitimizace. Archiv rozdělený do pěti období uvádějí tři samostatné studie, které sledují metodologii aktuálního výstavního diskurzu, dějiny výstav a proměňující se institucionální
podmínky vystavování daného období i dosud nezpracované téma autorů a organizátorů výstav, později označovaných jako kurátoři/kurátorky.
Kniha přináší nové pohledy na dosavadní interpretace vývoje českého výtvarného umění po roce 1957. Přestože se zabývá
historií, klade si otázky, které bezprostředně vycházejí z podoby současného umění a jeho aktuálních problémů.
