Vincenc Makovský vstoupil do povědomí českého novodobého umění jako výsostný sochař. Tato okolnost poněkud zatlačila do pozadí umělcův projev kreslířský. O nápravu se nyní v této knize pokouší historik umění Jiří Hlušička. Ve snaze dospět k představě o úhrnné
podobě umělcova tvůrčího odkazu se mohl spolehnout na poznání, k němuž v minulosti dospěl už ve dvou knižních monografiích věnovaných sochařově osobnosti a jeho dílu. Mohl tak odkrýt úlohu, kterou kresba v Makovského mnohotvárném a mnohoznačném díle zaujímá, a to jak v
jeho rané avantgardní etapě, tak i později, kdy pod tlakem společenských peripetií po polovině třicátých let dvacátého století usiloval ztělesnit svůj klasický ideál a kdy obdařil své dílo osobitým humanistickým étosem. Rozsáhlá umělecká pozůstalost, nacházející se
zčásti v rodinné sbírce a zčásti ve státních galeriích potvrdila, že kresba Vincenci Makovskému umožnila fixovat prchavou představu a posloužila mu jako neodmyslitelný podnět pro vznik a výsledné ztělesnění jak jeho komorních, tak i monumentálních sochařských realizací,
jimiž se zapsal do povědomí naší výtvarné kultury. Proto také úvodní studie a výběr děl v obrazové části knihy počítají s přímou konfrontací konkrétního kreslířského a sochařského projevu. Nicméně mnohé z Makovského kreslířských studií mohou žít samy o sobě.
Nepředstavují totiž ani zdaleka pouhý článek tvůrčího procesu, ale díky sochařovým objevným přístupům a vyhraněnému smyslu pro objem zobrazeného modelu či zvoleného výjevu stejně jako díky jeho kreslířskému mistrovství se vyznačují autonomními estetickými či
výrazovými hodnotami. Tato monografická publikace z naznačeného poznání vychází. Za hlavní pohnutku jejího vydání však je třeba považovat snahu dát nahlédnout do utajené a dosud z velké míry zcela neznámé části tvůrčího odkazu Vincence Makovského a nabídnout tak
ucelenější pohled na jeho uměleckou osobnost.
