Je-li prvořadým úkolem spisovatele v exilu podat svědectví, můžeme Jana Čepa vyzdvihnout jako modelový příklad. Sotva se po několikatýdenní mizérii německých utečeneckých táborů nadechne pařížské svobody, vidíme ho ve skrovném hotelovém pokojíku psát sérii článků
do věhlasného deníku Le Monde. Jde o trojici Úvah emigranta, podle nichž jsme nazvali celý knižní soubor.
Čep je jedním z prvních, ne-li vůbec prvním, kdo ve Francii osvětluje únorové a poúnorové dění v Československu. To, co francouzský čtenář mohl dosud znát jen z
oficiálních, a tedy nutně propagandou deformovaných zdrojů, se nyní může dovědět z přímého svědectví intelektuála v emigraci. Již v těchto prvních textech Čep brilantně, byť spíše jen v náznaku, zachycuje mechanismy totalitní moci. Pokouší se vykreslit onu "atmosféru
nejistoty a úzkosti, lži a neupřímnosti", která v jeho vlasti zavládla po komunistickém převratu, a odhaluje západním čtenářům, jak k němu vlastně mohlo dojít. Poukazuje na zneužití mocenského postavení komunistickou stranou, v zádech jištěnou Sovětským svazem; upozorňuje
na okleštění jazyka na ideologickou propagandu, která umně využívá polopravd a lží, technik manipulace a cenzury; odhaluje systematické vymývání mozků školní mládeže, ba celé populace; zdůrazňuje, že restriktivní zásahy se týkají nejen veřejného života, nýbrž i sféry
soukromé, kde je nutno naučit se předstírat, hrát svou roli podle toho, s kým zrovna člověk mluví; opakovaně obrací pozornost na zneužití, perzekuci či rovnou likvidaci nepoddajných (nejen) intelektuálů…
Je pozoruhodné, s jakou pronikavostí dovedl Čep v článcích z
přelomu čtyřicátých a padesátých let analyzovat tak složitou situaci, jakou byl konflikt komunistického režimu s katolickou církví. Jeho závěry, podložené pouze omezenými a propagandou zpracovanými materiály, které navíc získával na dálku a s časovým odstupem, se z
dnešního pohledu jeví obdivuhodně přesné a ve svých analýzách si nezadají se současným historickým bádáním.
