Spis Herbarius není z řad oněch objemných a přehledně strukturovaných herbářů, jež se v 16. století těšily velké pozornosti. Jeho autor, švýcarský lékař, přírodní filosof, alchymista a laický teolog Theophrastus von Hohenheim, řečený Paracelsus (1493–1541), jej
tak ani nekoncipoval. Tento na první pohled poněkud nesoustavný text pochází zřejmě z Paracelsova raného tvůrčího období a autor v něm překládá jen několik málo kapitol, v nichž pojednává nejen o léčivých účincích bylin, jako je čemeřice, rdesno a pupava, ale zabývá se
také účinky soli, korálů a magnetovce. Zdůrazňuje přitom, že domácí přírodní léčivé látky jsou účinnější než léky dovezené ze zámoří, přičemž kritizuje dobové lékaře, že se příliš spoléhají na autority a málo vycházejí z vlastní zkušenosti. Vybízí je
zároveň, aby v léčivých látkách hledali „perlu“ – tedy účinnou vnitřní esenci.
Toto téma, související také s alchymickým hledáním dlouhověkosti, je ve spise Herbarius, psaném pro běžného čtenáře, poněkud zamžené. Přitom jde o motiv pro Paracelsa,
jenž proslul jako propagátor chymiatrie, tedy medicíny pracující s chemicky (alchymicky či spagyricky) připravenými léky, velmi významný. To zřejmě rozpoznali Paracelsovi následovníci, kteří tento spis považovali za důležitý považujíce jej za součást mnohem rozsáhlejšího
a teoreticky hlouběji založeného Paracelsova projektu.
