"Připadá mi zvláštní, co se s naším textem pozvolna děje. Čím dál víc se mi totiž jeví, že se pozvolna emancipoval a začíná stát sám o sobě jako cosi, co nemám potřebu pojmenovat," píše Karel Haloun v jednom z dopisů Pavlu Büchlerovi.
Původním Halounovým
záměrem bylo shromáždit v korespondenci materiál pro přehledovou publikaci o Büchlerově tvorbě, která v české literatuře dosud chybí. Výměna názorů mezi dlouholetými přáteli a výtvarníky téže generace se však rozvinula do šíře - od současného umění, designu a
populární kultury přes Karla Marxe, Andy Warhola nebo Franze Kafku až po otázky estetického hodnocení, funkce kritiky a mnohé jiné - a zavede čtenáře mnoha oklikami do míst, kam Pavel Büchler opakovaně a neplánovaně dochází ve své vlastní umělecké praxi.
"Řídím se
pravidlem, že věc je hotová v momentu, kdy jí sám přestanu rozumět a kdy se jí jaksi podaří uniknout z dosahu mých původních intencí. A pokud mě překvapí něčím, co bych od ní nebyl nikdy čekal a co nemohu nijak ospravedlnit, tím lépe a tím spíše si jsem jist, že ji mohu
pustit do světa."
