Zápletka knihy je zřejmá – jde o charakter. Pokud vám záleží na charakteru vašich dětí nebo dokonce vašem vlastním, mohlo by to být i napínavé. Naučit dítě číst, psát, počítat nebo třeba kotoul letmo představuje určité didaktické umění ze strany učitele.
Současná pedagogika je v tomto ohledu značně pokročilá. Vyvinula nespočet vynikajících metodických strategií, jak dětem předat informace, fakta, poznatky a dovednosti. Co ale pedagogice dělá problém, je výchova charakteru nebo učení dobru. Bylo to tak odnepaměti, dnes
obzvlášť. Od vypuknutí vědecko-technické revoluce jsme jako lidstvo urazili ohromný kus cesty v oblasti poznání, a to se promítlo do obsahu výchovy a vzdělávání. Množství informací, které si děti musejí osvojit, je tak přemáhající, že není čas „pěstovat mravy“.
Teoreticky víme, že výchova a vzdělávání by neměly být pouze o předávání poznatků. V každé příručce typu Úvod do pedagogiky, Základy pedagogiky apod. se dočteme, že kromě předávání poznatků musíme formovat také morálně-volní složku charakteru. Musíme učit dobru.
Umíme to ale? Jde to vůbec? Existuje na to nějaká metoda? Co k tomu řekli velcí vychovatelé před námi – Sokrates, Komenský, Rousseau a jiní?
