Když Dwight D. Eisenhower získal v roce 1952 nejvyšší počet hlasů v dějinách Spojených států, stal se prezidentem nejmocnější země světa, jež navíc vstupovala do desetiletí prudkého hospodářského rozmachu. Proslulý britský historik Paul Johnson nám v novém životopise
velkého vojáka a státníka odhaluje základní zdroje jeho mimořádného úspěchu a srozumitelně přibližuje jeho vývoj od talentovaného štábního důstojníka přes pětihvězdičkového generála až k jedné z vůdčích osobností "amerického století".
Johnson vyzdvihuje
jeho rozvahu, smysl pro humor a přirozené velitelské schopnosti. Provází nás jeho dětstvím v prostém prostředí Kansasu, léty studia v prestižním West Pointu a dlouhou cestou k nejvyšším vojenským postům. Jednoznačně odmítá názory některých jeho dřívějších kritiků,
kteří ho obviňovali z lenosti a nedostatku vůdcovských schopností. Ukazuje ho jako člověka nedoceněné inteligence, energie a sebekázně. Podrobně se zabývá jeho působením v roli vrchního velitele spojeneckých sil v Evropě, v níž Eisenhower prokázal během nejhrozivějšího
konfliktu světových dějin své výjimečné strategické přednosti.
Johnson jej představuje jako rozeného vůdce, generála i prezidenta a současně vysvětluje příčiny jeho úspěchu, k nimž patřila jeho nezdolná pracovitost, schopnost vyjít s lidmi, umění spolupracovat s
médii, nenápadná důslednost a nesmírná inteligence, kterou dovedně skrýval pod maskou "prostého vojáka". Právě tyto přednosti jej podle Johnsona provedly nejobtížnějšími fázemi dvacátého století: druhou světovou a studenou válkou, obdobím boje za občanská práva a
nelehkými lety mccarthismu.
Řada Eisenhowerových myšlenek a postojů z doby jeho působení v Bílém domě, především jeho schopnost udržet vyrovnaný rozpočet, šikovné manévrování tváří v tvář opozičnímu kongresu a jeho obavy z přílišné moci vojensko-průmyslového
komplexu, inspiruje i současnou politickou reprezentaci.
