Básník Paul Celan je pro svou originální práci s jazykem zdrojem údivu, který je počátkem filosofování. Proto se k němu filosofové opakovaně vracejí v pokusu vyrovnat se s jeho básnickým dílem. I samotný Celan pilně studoval filosofické spisy své doby, zejména
personalistickou filosofii Martina Bubera a ontologické myšlení Martina Heideggera. V odkazu na Bubera chápe Celan řeč dialogicky jakožto oslovení druhého člověka, a to i kdyby ten neposlouchal nebo nebyl přítomný. V návaznosti na Heideggera chápe Celan řeč jakožto nepřetržitou
a nezavršitelnou událost cesty k oslovení druhého člověka. Básnit - což je exemplární modus řeči - pak znamená být ustavičně na cestě k samotné řeči, jež mluví prostřednictvím oslovení, naslouchání a odpovídání. Celan věnoval svým bezmála "teoretickým" úvahám nad
bytostným určením řeči, umění, básnění a samotného básníka dva proslulé texty, které původně vznikly jako děkovné proslovy u příležitosti udělení dvou literárních ocenění. V nich je patrný zejména silný vliv a inspirace myšlením Martina Heideggera, který rovněž
poskytl titul předloženému ryze filosofickému pokusu o porozumění Celanově tvorbě.
