Obyčejný život v české předválečné vsi, kontakty s ruskou uměleckou avantgardou nebo setkávání s kamarády výtvarníky v hospodách, ateliérech a na výstavách. Poutavě zaznamenané osobní příběhy v kontextu dobových událostí od padesátých do devadesátých let 20.
století s mnoha barevnými ilustracemi.
Ve svých autobiografických povídkách se Josef Císařovský nejprve vrací do dětství, do obce Houstoň vedle Lidic, kde se narodil a vyrůstal. Jeho babička vlastnila a obhospodařovala místní hospodu, která byla vedle kostela
ústředním místem setkávání a domlouvaly se zde mnohé společné i osobních záležitosti, předávaly se informace a vyprávěly historky. Bylo to inspirující místo, které odráželo tradiční svět vesnice s jeho intenzivně pospolitým životem, jež Josef Císařovský zachytil a
dnešnímu čtenáři zprostředkoval.
Druhý tematický blok knihy reflektuje Císařovského poválečný studijní pobyt v pozdněstalinistickém sovětském Rusku. Dotýká se zde mnoha realit života v tehdejší Moskvě a Leningradu, ale cenné jsou zejména vzpomínky na přeživší
zbytky ruské avantgardy, s nimiž se tehdy spřátelil.
Císařovský dále reflektuje i situaci českých výtvarníků v padesátých a šedesátých letech 20. století, výstavy a salóny, které z pozice historika umění organizoval, ale i zákazy, vztažené režimem na část
výtvarné scény v souvislosti s normalizací. Popisuje rovněž výjezdy na výstavy za železnou oponu, v době, kdy to ještě bylo možné, a pak z let devadesátých, to už mohl svobodně navštěvovat své kolegy výtvarníky-exulanty v jejich zahraničních ateliérech a vést s nimi
rozhovory.
Josef Císařovský /1926-2016/ byl český historik umění a zároveň aktivní výtvarník. Vydal několik uměnovědných knih, mimo jiné monografii sochaře Oty Guttfreunda, malířů Maxe Švabinského a Bohdana Kopeckého, nebo architekta Jiřího Krohy. Po podpisu
Charty 77 mu však byla znemožněna publikační aktivita. V jeho pozůstalosti je kromě nevydaných kunsthistorických studií také řada textů, které mají memoárový rozměr.
