Na podzim roku 1945 se na Točné mezi partou leteckých nadšenců objevila dlouhatá mladá holka, která byla celá hrr do lítání. Nedělala si nic z toho, že plachtařský sport byl tenkrát doménou mužů, a zcela propadla lásce ke stoupavým proudům. Věra Šlechtová, později
Špačková, už ve svých 22 letech nastoupila jako profesionální učitelka v leteckém výcvikovém středisku ve Vrchlabí a s tamní leteckou školou svázala celý svůj život. Na své konto si připsala dvanáct plachtařských rekordů a stala se z ní legenda poválečného létání. Ve
své memoárové knize proplétá své životné osudy s těmi leteckými a nabízí lehce neformální kroniku jedné éry sportovního létání i milé vzpomínky na ty, kteří byli jejími aktéry. Z poklidného dětství, které prožívala malá Věra v Bratislavě, vybočila jedna událost.
„V roce l937, to mi bylo devět, jsme byli na rodinném výletě na leteckém dnu ve Vajnorech. Tam jsem se stala dorostenkou Masarykovy letecké ligy. Nevím, kde se to ve mně vzalo, asi něco v genech, projevilo se to naplno později. Ale já od mala pořád koukala po letadlech, přitahovaly
mě výšky.“ Láska k výškám ji neopustila ani v Praze, kam se rodina přestěhovala. Věra si vyšlapala cestičku k létání a nenechala se odradit nedůvěřivými pohledy mužů, kterým tak trochu lezla do zelí. Nedůvěra se ostatně záhy změnila v respekt. „Ten den, tedy 19. srpna
1947, jsem měla na sobě jen trenýrky a tričko, dole bylo tehdy teplo. A já jsem se vyšplhala do 3 000 metrů! Mraky byly úžasně vysoko, tak jsem točila. Měla jsem převýšení asi 2 800 metrů a to byl tenkrát ženský světový rekord. Tedy alespoň jak se všichni domnívali. Ale
když se to jako rekord nahlásilo, tak se zjistilo, že nějaká Ruska udělala před pár dny víc. Smůla. Takže mi to uznali jen jako československý rekord. Bylo z toho moře slávy a mně se tím otevřely dveře k dalšímu létání.“ Věra musela být u všeho, co se v leteckém světě
dělo. Brzy měla prakticky všechna oprávnění: vlekař, navijákař, plachtařský instruktor a motorový pilot. A tak mohla v červnu 1950 nastoupit v tehdy leteckém středisku Vrchlabí jako profesionál. A z Vrchlabí, které se stalo jejím leteckým a posléze i skutečným domovem, už
nikdy neodešla. S vrchlabskou školou si prošla všemi peripetiemi, z mladé ženy zblázněné do létání se stala odpovědná a pro některé žáky přísná instruktorka, která měla na zamilovanou plachtařinu čím dál míň času. Zvlášť když si z něj posléze musela ukrajovat i
něco pro svou rodinu. Náčelnická funkce, kterou převzala v roce 1973, ji pak už od létání odřízla takřka úplně. Stala se z ní spíš úřednice, která musela vyplňovat možná i nemožná přání Svazarmu. „Byla jsem ráda, že se mi podařilo každý rok nalítat hodiny na
udržení leteckého průkazu.“ „Konečně si zalítám,“ řekla si Věra Šlechtová-Špačková, když se v roce 1986 ocitla v důchodu. Spiknutí „nebeských živlů“ jí však seslalo různé životní i zdravotní komplikace. Ona se však nevzdala a ani nemohla, protože bez
leteckého světa si nedokázala svůj život představit. Se svými leteckými souputníky objížděla milovaná letiště Točnou, Ranou a Podhořany, seznámila se i s partou leteckých nadšenců z Mladé Boleslavi. Někdy si ještě zalítala, někdy si jen při veteránských setkáních na
letištích zavzpomínala a „pokecala“ s kamarády. A dodnes, když ji zlobí nohy a nemůže ven ze svého bytu na „Liščáku“ ve Vrchlabí, tak si sedne v kuchyni k oknu, kouká se na hory a na éra, která startují z letiště. A říká si: „Dneska je počasí jako lať. Dneska si
krásně zalítají.“ Helena Chvojková
