Minulost a lži z ní jsou jako veš v kožichu. Jednou se objeví, ukážou, nebo vyvstane nějaký náznak jejich existence na světlo světa. Všem na oči. Třeba jen v podobě nejistoty nebo praskliny v jinak klidném životě. A jak to tak bývá, tak se to stane vždy v tu
nejnevhodnější dobu. To nikdo neplánuje a ani nejde naplánovat. Hlavní hrdinka chce chodit se vztyčenou hlavou, chovat se zodpovědně a neubližovat nikomu a nijak, ale jak dlouho to může být možné, když ji minulost opětovně atakuje. A je možné to vydržet? Nebo má ustoupit,
sklonit hlavu? Co je víc, pocit hrdosti, že to ustojí za cenu neustálého sebebičování se, nebo ustoupit, zčeřit klidné vody sobě a ostatním a žádat o pomoc, odpuštění, přiznat se k tomu, co celé roky tajila?
