Kniha zahrnuje vzájemnou korespondenci mezi Jaromírem Šavrdou a jeho manželkou Dolores z let 1978-1984, kdy byl Jaromír opakovaně vězněn za vydávání a rozšiřování samizdatové literatury.
Dopisy představují dva jedince spojené neokoralým milostným vztahem, ale už i
podstatnou životní zkušeností. Zachycují snahu o uchování svobody slova, současně obavy z cenzury, která by mohla zprávu pro toho druhého zadržet. Odhalují strasti, jimž museli manželé, občansky aktivní jedinci, za normalizace čelit. V čase internace se Jaromíru Šavrdovi
stávají manželčiny listy jediným kontaktem s vnějším okolím. Omezený prostor vazební věznice, vězeňských nemocnic i vězení proměňují stránky dopisů, plochu korespondenčních lístků a pohlednic ve virtuální svět, v němž mohou manželé prožívat - byť od sebe odděleni
- pocity spříznění, okamžiky blízkosti, milosti. Současně umožňují poznávat tíhu osamění a nesnadnost vzdorovat psychickým zkouškám a nervové zátěži související s odloučením. Ve vězení se tak vlastně ocitají oba, i když v případě Dolores nejde o státní nápravné
zařízení, ale o dlouhodobý intenzivní pocit osobní nesvobody.
