Při pohledu na českou společnost posledních let se zdá, jako by Masaryk, jehož rysem byla ušlechtilost a zásadním požadavkem mravnost, nikdy nebyl součástí naší minulosti. V dobách útlaku se o něm ovšem mlčelo, český národ však zažil ještě jedno období, jež
vyvracelo vše pozitivní, čím do té doby žil. Už za rok po Masarykově smrti se ve zmrzačeném pomnichovském státu vylila žumpa rozkladného jedu, jenž ale nezbytně musel v národních žilách kolovat desetiletí předtím. Mnozí uvěřili, že dosavadní směřování společnosti
bylo mylné a jeho protagonisty označili za národní zrádce. Zastavme se dnes na některém rušném místě a rozhlédněme se po kolemjdoucích: jsou neveselé zástupy opravdu dědici časů první Československé republiky, slavně povstavší z popela Velké války? Kde bytuje či kam se
poděl duch doby, v níž občané dávali veřejnosti dary pod hesly jako NÁRODU ČESKÉMU VĚNOVÁNO, VĚDĚ A PRÁCI?
Jak přesná je historická paměť? Či nám kdosi přehodil přes hlavy smrtelný závoj? Je Masarykovo přesvědčení stále s námi, a nejsme tedy sami? Nebo
bychom si mohli Masaryka pro naše dny aspoň vypůjčit? „NEDAT SE, TO JE VŠECHNO!“
