Významný historik Alvin Rosenveld ve své knize The End of the Holocaust (Konec holokaustu) píše, že „prostřednictvím Anne Frankové se s obdobím nacismu nejspíš seznámilo víc lidí než prostřednictvím kterékoliv jiné dobové postavy, snad jen vyjma samotného
Hitlera“. Rosenveld zkoumá četné faktory, které přispěly k tomu, že se z Anne Frankové stal symbol, jehož význam ani po více než sedmdesáti letech neklesl. Snad proto jsem velmi váhal, když se na mě před třemi lety obrátil Fond Anne Frankové (AFF) z Basileje, abych podle
Deníku vytvořil nejen animovaný film, ale převedl ho také do grafické podoby. Hlavně představa grafického deníku mě odrazovala. Když jsem si Deník znovu přečetl – jako dospělý a otec dospívajících dětí –, zasáhl mě i okouzlil: nešlo mi do hlavy, že se třináctiletá
dívka dokázala dívat na okolní svět tak zralým, poetickým a lyrickým pohledem a své postřehy převádět na tak výstižné a přemýšlivé záznamy, překypující soucitem i humorem, a projevovat přitom takovou míru sebereflexe, s jakou jsem se jen zřídka setkal u dospělých – a
tím méně u dětí. Je to ikonický a jedinečný text a projekt představoval značnou výzvu: kdybychom chtěli převést do grafické podoby celý text, bez vynechání jediného slova, s úctou ke každému písmenku, které Anne napsala, vzniklo by dílo o takových 3 500 stranách a prací
na něm bychom strávili dobrých deset let. A navíc by se tím nevyřešil hlavní současný problém: výrazný pokles počtu dětí, které čtou, protože většina z nich podlehla kouzlu obrazovky. Nejtěžším úkolem bylo zachovat zhruba pět procent Annina Deníku a současně se
nezpronevěřit jejímu psaní.
