Kniha znalce českých dějin a autora úspěšných historických románů Antonína Polácha se tentokrát pouští do pátrání v neprobádané oblasti temných stránek osobností našich vládců. Z osudů sedmi panovníků - Přemysla Otakara I., Václava II., Karla IV., Václava IV.,
Zikmunda Lucemburského, Ladislava Pohrobka a Ferdinanda II. -, kteří vládli naší zemi a spoluvytvářeli její dějiny, z historických rekonstrukcí, k nimž dospěl na základě kritického studia pramenných podkladů, dobových dokumentů, analýzy jednání jednotlivých osob a na
základě zčásti kriminalistického a zčásti medicínského pátrání, skládá autor plastický portrét osobnosti středověkého krále a pootevírá okno do historického prostoru, kam lidem, kteří se o dějiny zajímají, zatím nebylo ve větším rozsahu dopřáno nahlédnout.
Systém středověkého státu fungoval jen potud, pokud fungoval král jako jeho garant. Jen osobnost silného panovníka byla zárukou určitého klidu pro poddané a prosperity země. Jak se ale král mohl stát silným? Láskou k poddaným a spravedlivostí sotva. Není tedy divu, že panovníci
velmi často sahali k prostředkům, nad nimiž se člověku tají dech. Pocit Božího poslání jim poskytoval do jisté míry imunitu, tedy beztrestnost. Skutky, kterých se panovníci v zájmu udržení vlády ve vlastních rukou občas dopouštěli, bychom dnes odsoudili jako zločiny.
Nicméně právě způ¬sob, jakým se dokázali postavit svým protivníkům, vypořádávat s řevnivostí a konflikty, a nakolik je dokázali bez podstatného snížení královské moci zvládnout, svědčí o osob¬ních kvalitách jednotlivých vládců. Politicky korektní metody při tom ale
určitě používány nebyly…
Antonín Polách si zároveň klade otázku, zda je náhodné, že právě panovníci pocházející z rozvrácených vztahů, sirotci a dětští štvanci dosahovali ve vykonávání vlády výrazně lepších výsledků než děti rozmazlované a hýčkané.
Možná právě proto, že žádné citové vazby v dětství nenavázali, se snadněji uchylovali ke zločinu…
