V den, kdy Abram s matkou dorazili do tábora smrti v Osvětimi, oba věděli, že ji nic dalšího nečeká. Během jejich poslední společné chvíle matka naléhala na svého devatenáctiletého syna: „Abrame, udělej všechno, co je v lidských silách, abys přežil, a řekni
lidem, co se tady stalo.“ Následně ji odvedli do plynové komory, kde ji zavraždili. Do tohoto momentu toho Abram už vytrpěl a přežil hodně, ale díky silné naději, z níž chvílemi zbyla jen pouhá jiskra, přežil.
Po osvobození se Abram ocitl v Belgii, kde se seznámil
se svou životní láskou – další přeživší z Osvětimi jménem Cesia. Mladý pár se vydal do Austrálie, kde se jiskra jejich naděje rozzářila jako slunce a zaplavila světlem všechno, čeho se dotkli, i každého v jejich okolí.
Abram na poslední slova své matky nikdy
nezapomněl. Nesl je v sobě bez zášti a vždy s nadhledem. Aby uctili památku všech obětí, Abram s Cesií se během svého pětasedmdesátiletého manželství nepřestali věnovat osvětě o holokaustu a vychutnávání života plnými doušky.
