Kniha se nejprve pokouší vymezit metodologické principy Nietzschova zkoumání těla a tělesnosti prostřednictvím pojmu fyziopsychogie (Physio-Psychologie). Jedná se o specifický způsob chápání morálních soudů jako symptomů tělesných stavů. Metodou fyziopsychologie Nietzsche
odhaluje za morálními soudy to, co je v nich zamlčeno, a ukazuje, že jejich zdrojem je vždy nějaký pud či instinkt. První oddíl pojednává o procesu přivtělení (Einverleibung), který stojí podle Nietzscheho v základech antropogeneze. Aby se člověk ustanovil jako druh schopný
přežití, musel si přivtělit určitá schémata, jež tvoří jeho základní druhovou výbavu. Tato přivtělená schémata nutně musela být omylem, jak ale Nietzsche zdůrazňuje, v antropogenezi nešlo o pravdu, nýbrž o pevné zakotvení člověka ve světě. Druhý oddíl přistupuje k
problému těla a tělesnosti z odlišného hlediska. Důraz je kladen na vztah těla a morálky, přičemž do popředí vystupuje pojem vůle k moci. Při bližším pohledu se však ukáže, že v prvním oddílu je vůle k moci rovněž neustále přítomna, nikoli ovšem jako hlavní předmět
zájmu, nýbrž jako interpretační nástroj. Dalo by se proto říci, že vůle k moci spojuje oba oddíly a syntetizuje jejich perspektivy.
