Povídky vymodelované citlivýma rukama sochaře
Muž, který jednou večer v pantoflích otevře dveře a zjistí, že za nimi je milenec jeho manželky a s ním vše, co se snaží sám před sebou skrýt. Zapřisáhlý starý mládenec, který se honosí svou
vyrovnaností, a přitom v kapse ohmatává lahvičku se sebevražedným prostředkem. Čtyřicetiletá účetní s domovem jako klícka — nebo je to vlastně klec?
Přestože Viktor Špaček umí napsat živé postavy, jaké známe z vlastního života, v těchto
povídkách-portrétech nejde pouze o podobizny. Jejich ambicí je zároveň ztvárnit určitý postoj, jaký lidé zaujímají v té které životní situaci. Postavy jsou zachycovány většinou zevnitř, z okruhu jejich myšlenek, v nichž problémy a traumata úspěšně či neúspěšně
zpracovávají. To, že si přitom často nevidí dál než na špičku nosu, jim přirozeně vůbec nebrání v přesvědčení o své pravdě. Řešení, která nakonec volí, bývají logická a dalo by se říct „normální“. Normální však je i to, že šílenství není daleko.
