Ústředním ideologickým pojmem nacionálního socialismu v letech 1938 až 1945 byl nový německý životní prostor. Okupace střední a východní Evropy měla přispět k jeho rozšíření. Tomuto cíli bylo podřízeno i územní a prostorové plánování, urbanismus a architektura a
stavitelství obecně, které lze chápat nejen jako součást ideologizovaných okupačních technik a projev kulturního imperialismu, ale zejména jako prostředek ekonomizace prostoru. Důraz na moderní charakter nacismu, který se tímto způsobem prosadil, je zřejmý. Předkládaná kniha
analyzuje generální osídlovací plány na vybraných centrálních místech v českých Sudetech (Liberec, Karlovy Vary, Ústí a Opava), Protektorátu Čechy a Morava (Praha a Brno), na území bývalého Slovenského státu za fašistické vlády (Bratislava) a v Polsku (Varšava, Krakov,
Vratislav). V tomto kontextu hrály profesionální skupiny plánovačů klíčovou úlohu. Prosopograficky jsou proto hodnoceny osobní sítě, neboť návrh a výstavba nebyly často výlučně v rukou plánovačů z nacistického Německa; do procesu se mnohdy zapojovali i místní odborníci.
Studie si klade za cíl vědecké zhodnocení dichotomie mezi ideologickými a socioekonomickými faktory této kolaborace.
