Silou psů

Poezii Miroslava Černého dlouhodobě formují inspirace z absolvovaných cest i práce na překladech starých ság, mýtů a pověstí. Autor se přitom nesnaží o pouhou "exotizaci" verše prostřednictvím cizích míst, názvů a jmen, ani o zahrnování vypůjčených látek a námětů do poezie vlastní. Jde mu spíše o to nalézat paralely mezi soukromým a nadosobním, mezi aktuálním a věčným, mezi reálným a mytickým.
Zjevná je zde potřeba vytvořit si skrze poezii a na hrubém půdorysu dávných příběhů jakýsi moderní osobní duchovní systém, jenž by fungoval jako opora v chaosu dnešního světa. A v nalézání i konstruování "osobních" mýtů a mytologií autor zdárně pokračuje i ve svém novém básnickém souboru.