Tvorba Zbyňka Sekala (1923-1998) se v mnohém vymyká nejen českému, ale i světovému sochařství. Vyrůstá ze středoevropské modernistické tradice a svými východisky se dotýká principů, které jsou příznačné východní vizuální kultuře, především japonskému umění. Jen
málokomu se podařilo docílit tak soustředěné výpovědi o základních hodnotách našeho bytí jako právě Sekalovi. Jeho výtvarná řeč navíc dýchá skrytou intimitou. Cítíme z ní osobní, soběstačné ticho klauzury, očištěné od jakéhokoli nároku na vnější odezvu.
Hned
v počátcích zasáhla Sekalovu křehkou duši rána koncentračního tábora, syrová zkušenost s temnou stránkou lidství. Na podzim roku 1941 byl jako osmnáctiletý chlapec zajat nacisty, uvězněn na Pankráci a poté přesunut do Terezína a Mauthausenu. Domů se vrátil až po osvobození
v roce 1945, hluboce otřesen a psychicky i fyzicky vyčerpán. Hrůzy lágru vetkl do komorních skic rachitických figur a sugestivních tváří, které zoufale pátrají po vlastní identitě. Specifická křehkost, existencionální tíže, nejistota, ale také pevná víra v duchovní rozměr
člověka, které z těchto děl vyzařují, zůstaly v Sekalových dílech přítomny po zbytek umělcova života. Je obdivuhodné, že skrze prvotní rámec nejhlubší traumatické zkušenosti Sekal s naprostou přirozeností rozvíjel svůj smysl pro výtvarný i literární jazyk, aby se v
průběhu let svými myšlenkami v mnoha ohledech proťal s tezemi Heideggerovy fenomenologie.
Jejím prostřednictvím propojoval intelekt, osobní rovinu, prožitek a trauma s literárními i filosofickými zdroji a předložil tímto mimořádně senzitivní, avšak pregnantní výpověď o
nejzávažnějších otázkách lidského bytí a plynutí času. Výstava v Museu Kampa připravená u příležitosti stého výročí umělcova narození primárně prezentuje Sekalovu tvorbu vzniklou od čtyřicátých let do roku 1970, tedy v období před umělcovým odchodem do exilu. Mapuje
důležité etapy Sekalovy tvůrčí cesty, od kreseb z koncentračního tábora, přes raná poválečná díla až po první skládané obrazy. Výstava neopomíjí ani Sekalovu překladatelskou práci a návrhy knižních obálek. V rámci širšího dobového kontextu klade důraz na autentické
vztahy Zbyňka Sekala s jeho generačními souputníky, zejména s Mikulášem Medkem. Ty jsou připomenuty jednak Medkovým portrétem Zbyňka Sekala a jednak vzájemnou korespondencí.
Důležitý milník v koncepci přehlídky představují díla vytvořená za Sekalova stipendijního pobytu
DAAD v Berlíně (1969-1970), neboť právě tam se umělec definitivně rozhodl pro odchod z Československa. Krátce setrval v Düsseldorfu a v září 1970 se trvale usadil ve Vídni. Bylo mu čtyřicet šest let a začala druhá fáze jeho životní i umělecké dráhy. Na výstavě ji
reprezentuje soubor Sekalových Schránek instalovaných v závěru expozice jako symbolické návěsti tvůrčí cesty, kterou se umělec ve Vídni vydal a po osmadvacet let naplňoval po boku své nejdůležitější životní partnerky Christine.
