Platónovo myšlení se často krčí ve stínu děl myslitelů, kterým na filosofickém kolbišti přisoudili rozhodčí lepší skóre. Mnohá pojednání o Platónovi se odvíjejí ve stereotypních kolejích a popisují tohoto řeckého filosofa jako nějaký muzeální artefakt, který byl
umístěn za vitrínu společně s dalšími exponáty a jemuž se obdivují pouze milovníci pozůstatků dávné minulosti. Kdo se však do Platóna opravdu začte, zjistí něco docela jiného. Záhy získá dojem, že se setkává s mimořádně inteligentním člověkem, který mu odkrývá
netušené obzory.
Platón chápe svoji filosofii jako terapeutickou proceduru, jejímž úkolem je obnovit ztracenou integritu lidského života. Proto se v ní neustále konfrontuje s medicínou své epochy. Přitom se k ní vztahuje takovým způsobem, že si zvláště v dnešní době
zaslouží zvýšenou pozornost. Je totiž zastáncem personalizované medicíny, o níž se dnes začíná stále více mluvit. Ukazuje, že při tomto hledání nové formy léčby nemůže medicína postupovat sama. Její činnost je částí celkové péče o člověka, která je bez
podstatného přispění filosofie neuskutečnitelná.
