Kanovičova kniha je inspirována příběhem autorových svérázných prarodičů, rodičů a dalších příbuzných a známých jeho rodiny, ve druhé části už i vzpomínáním na vlastní dětství v ospalém židovském městečku zabořeném hluboko do tradičních náboženských
obřadů. Jeho obyvatelé žili dlouhá léta v uzavřené komunitě po boku litevských a polských sousedů, od nichž se asi nejvíc odlišovali jazykem, písmem a náboženstvím, ale i specifickým humorem i blouznivými sny o lásce a vzájemné soudržnosti. Z těch je vytrhla nová doba,
která začala zprvu nepozorovaně prorůstat do jejich každodenních životů. Celá Litva jako by se otřásala a pukala na rozhraní dvou velmocí - nejprve ji obsadili Rusové, zanedlouho Němci. Jonavští Židé tušili smrtelné nebezpečí, a zlá předtucha se po vpádu německé armády
naplnila. Dříve odcházeli Židé z Jonavy do světa za nadějí na lepší živobytí či za představou rovnosti, volnosti a bratrství, v tragických dnech na začátku války prchali ze strachu o holý život. Ani válečná cesta autorovy rodiny nebyla jednoduchá, jak Hirš-Grigorij ve
svých vzpomínkách naznačuje.
