Kniha svým názvem navazuje na Divišovu básnickou knihu Odchod z Čech - tentokrát však nejde o sbírku básní, ale o výbor z korespondence, a to z let 1989 až 1996, tedy z období, kdy básník dosud žil v Německu, ale do Čech již mohl - po dvacetiletém exilu - jezdit a postupně,
krok za krokem, se odhodlával se do Čech vrátit natrvalo, což v roce 1996 skutečně udělal (a o tři roky později zde zemřel). Kniha, kterou uspořádal básníkův přítel Zdeněk Potužil, je složena z dopisů více než deseti adresátům, dopisy jsou řazeny chronologicky. Diviš se
zde projevuje jako stylistický vulkán, jako básnická sopka chrlící proudy postřehů, soudů, nápadů, ale i vzlyků, klení, proseb a spílání. Jde o knihu nesmírně živou, podnětnou, plnou vášně i bolesti. Divišův mimořádný jazykový talent, známý z jeho Teorie spolehlivosti,
se zde doplňuje s psaním zcela zbaveným jakékoli autocenzury - v tom je kniha jedinečná a též historicky zajímavá: poskytuje pozoruhodný a pronikavý pohled zvnějšku na první polistopadová léta v Čechách.
