Kniha Fragmentární vidění přináší filosofickou úvahu o podmínkách možnosti fotografické reprezentace události vjemu. Hlavním filosofickým průvodcem úvahy je Jacques Derrida, jehož myšlení je pojímáno jako etické memento upozorňující na riziko totalitarismu uvnitř
metafyziky, nikoliv jako návrh na jeho překonání. Právě v tomto ohledu kniha vybízí k posunu od Rancierovy perspektivy k Derridově a Nancyho filosofické perspektivě. První kapitola ukazuje Rancierovo protiřečení, v němž zachovává reprezentační podmínku možnosti režimu a
současně tvrdí, že se estetický režim zbavil principu reprezentace. Proti této kontradikci autorka klade Derridovo pojetí jedinečné události, které neodpovídá žádná reprezentace a žádný režim. Druhá kapitola zaměřuje pozornost na skutečnost, že "přežívání" události v
archivu je možné pouze v její technologicky konstruované reprezentaci, kterou lze dekonstruovat. Aby mohla být událost fotograficky zobrazena, musí být fragmentarizována a orámována: parergonická technologie z ní vybírá a rámuje část, která bude uložena k dalšímu vidění.
Fotografie je však uspokojivou "relikvií" pouze díky metonymickému schematismu, který zažehnává zneklidnění z fragmentární nedostatečnosti fotografické "ruiny". Třetí kapitola uvádí Nancyho pojetí kompulzivního uchovávání fragmentů života. Zatím co pro Derridu je motorem
fotografování archivní horečka, která rozpoutává násilí exprese, výrazu "podstaty", Nancy tvrdí, že fotografický záznam "přežije" událost díky tomu, že se podrobí riskantní expozici pohledu druhého. Závěr knihy je opřen o Nancyho pojetí technologie jako nejen trpěné, ale
i tvůrčím způsobem přínosné metafyzické nevyhnutelnosti. Právě díky dvojí povaze umožňuje metafyzický princip reprezentace zdánlivě nemožné: "vyfotografovat vzpomínku" na minulost, metonymicky ji složit z fragmentů přítomnosti.
