Kniha literární historičky Hany Šmahelové je sestavena ze studií a glos, jež vznikaly v průběhu let 2001-2015. Ve svém souhrnu představují homogenní celek, jehož těžiště spočívá v metodologických otázkách literární historie. Část úvah se vztahuje k problematickým a
dosud stále otevřeným otázkám emancipačního hnutí, v němž se na počátku 19. století formovala novodobá česká literatura (např. paradoxy ve vztazích k německé literatuře, otázka bohemismu, ambivalentního pojetí národní identity apod.). V širším kontextu autorčiny
badatelské práce přinášejí tyto texty svědectví o postupném formování koncepce paradigmatického pojetí dějin literatury, která je podrobně rozpracována v knižní monografii V síti dějin literatury národního obrození (2011). K této publikaci se vztahují také dvě studie
(Aspekty totality v literatuře národního obrození a Proměny reprezentace nacionality v literatuře 19. století), které ukazují další možnosti metodologického využití paradigmatického modelu pro sledování historických proměn určitých kulturních fenoménů. Teoretické otázky
reflexe dějin provázejí i úvahy zaměřené k některým aspektům tvorby jednotlivých autorů (Němcová, Erben, Šalda, Komenský). Tyto monotematické interpretační exkurzy lze chápat jako ověřování možností, jež literárněvědnému uvažování nabízí filozofická hermeneutika.
K témuž konceptu se hlásí rovněž závěrečná studie, jež v souvislosti s otázkou individua jako předmětu i subjektu dějin poukazuje na úskalí ve vztahu vědy a ideologie.
